Chci odpočívat tak jako krajina, ale nejde to!

Příroda se ztišuje, stahuje energii do kořenů, zvířata se chystají na odpočinek. A my? Místo zpomalení zrychlujeme. Než si stihneme vydechnout po létě, přichází září, škola, podzim a závody s kalendářem.

Proč to nejde?

Osobní důvody.

 U mě třeba synovy narozeniny - letos budou pirátské, tak šiju kostýmy, sháním pirátské všecko :D, musím upéct dort, Připravit novou figurku na slavnostní kruh, pak tu máme kvalitně strávený čas jenom s maminkou, oslava, taky půjdeme do divadla na Hurvínka (pšššt, ne že mu to prozradíte). Hned o týden později Dušičky/halloween/půlka podzimu/dio de la muerte/doplňte své vlastní názvy - Ne že bysme byli tak nadšení slavit zahraniční svátky a účastnit se tak naší konzumní horečky, spíš se snažíme vnímat roční období, v tomto případě si užít trošku podzimní zábavy, zároveň vzpomenout na naše předky a připomenout si, že jsme smrtelní. :) Letos tu nejspíš nebudu přímo na Dušičky, neboť  Bhagat má smysl pro humor a svůj kurz Umění zemřít pořádá právě na Dušičky. Jak zpívá Traband: Kdo se smrtí se nesmíří, neumí ani žít.  Potom tu máme Manželovy narozeniny - upéct dort, vymyslet dárek. :) , No a jak už jsem říkala, Bhagat je vtipálek a tak náš závěrečný kurz výcviku naplánoval na půlku prosince - sbohem přípravy na svátky. :) To všechno miluju, a přesto mě to stojí energii.

Potom tu máme naše nevědomé příčiny.

 Jsme roky trénovaní na výkon. Věříme, že hodnota člověka se měří tím, co stihne, kolik toho zvládne, jak moc vydrží. Když tělo pošle signál "zpomal", často ho přehlušíme – až do chvíle, kdy si zpomalení vynutí samo: nemocí, únavou, neschopností soustředit se, někdy i tichým smutkem, který nevíme kam zařadit. Což přináší další překážky na cestě k cíli a větší úzkost z toho, že to nestihneme. 

No a nejsme v tom sami. Jsou tu ještě důvody vnější. 

Žijeme ve společnosti, která se přírodním rytmům dávno odpojila. Kalendář, který řídí naše životy, vznikl tak, aby se daně platily včas – ne aby respektoval rytmus Měsíce. (Řím, ověřte si to,) Škola nás naučila poslouchat zvonek a autoritu a ne Slunce a Zemi, jak tomu bylo před průmyslovou revolucí. A tak běžíme dál, posloucháme šéfa, místo sebe. Uklízíme, pracujeme i když jsme k smrti unavení,  i když duše by nejraději zalezla pod deku. Všechno se vrství a kupí. 

Tak ráda bych šla do lesa, jen tak pozorovat listy jak padají. Ráda bych vzala děti na cestu kolem našich odrostlých štěňátek a pořád mi to nevychází, pořád je spousta věcí, které je potřeba udělat předtím.  Možná právě proto je podzim tak skvělým učitelem. Učí nás rozpoznat, kdy je čas pustit, co už nepotřebujeme. Učí nás říkat ne – nejen druhým, ale i sobě, té části, která by chtěla pořád víc.

Zkusme si letos dovolit zpomalit aspoň o kousek.

Nesoutěžit s tempem světa, ale naslouchat tempu svého těla.

Nesnažit se být stále ve světle, když i příroda teď volí tmu.

Třeba právě v tom tichu podzimu uslyšíme, co opravdu potřebujeme.

A pokud v tom shonu toužíte po zastavení, které má smysl. 22. listopadu budou letošní poslední konstelace. Je v pohodě se přijít i jen podívat, nestavět si konstelaci. Ozvěte se mi, ráda Vás uvidím. 

Hezké sny

Weronika