Pro své děti bych umřela. Jsem ochotná pro ně začít žít?
Tuto větu slýchávám často. Je v ní něco prastarého, hlubokého a nesporně pravdivého. Věřím tomu. Každý z nás by v momentě extrémního ohrožení skočil za své dítě i pod vlak.
Ale systemické konstelace mi ukazují i druhou stranu mince. Stranu, o které se nemluví, protože je nepohodlná. Ukazují mi, že zatímco svůj fyzický život jsme ochotni obětovat okamžitě, na duševní rovině jsme ochotni obětovat velmi málo.
A v tom je ten háček.
Falešný pocit, že mám na věci spoustu času.
Když mám strach umřít a odkládám smrt do neurčité budoucnosti a radši na ni ani nemyslím, získávám tím takovej falešnej pocit, že mám nějakej čas. Že život je samozřejmost a není potřeba se do něj až tak pouštět.
- "Až budou děti větší, pak se budu věnovat sobě."
- "Až vydělám víc peněz, pak si splním sen."
- "Až bude v rodině klid, pak začnu řešit své trápení."
Odkládáme svou radost. Svou autenticitu. Svou vášeň. Svou schopnost být plně přítomní. A co hůř – ukazujeme to svým dětem.
Co se děti učí, když čekáme?
Děti jsou mistři v pozorování. Neučí se tomu, co jim říkáme. Učí se tomu, co vidí, že děláme.
Když vidí mámu, která neustále čeká na "vhodné podmínky" k tomu, aby byla šťastná, co se učí? Učí se, že život je něco, co NENÍ TEĎ. Že štěstí je podmíněné. Že jejich máma není dost dobrá taková, jaká je teď, a že musí něco splnit, aby mohla žít.
Když jako máma přestanu svůj život odkládat do budoucnosti, ukazuju dětem, že ŽIVOT JE TEĎ, ne až za chvíli, že není na co čekat. A taky jim tím nutně začnu ukazovat, že nejsem dokonalá, že chyby patří k životu a že je to v pořádku.
Být připravena zemřít je instinkt. Začít žít je volba.
Znamená to podívat se pravdě do očí. Znamená to přiznat si: "Bojím se. Bolí mě to. Cítím se prázdná. A přesto se rozhodnu, že s tím něco udělám. Dnes."
5 otázek, které ti možná změní pohled
Pokud cítíš, že v Tobě něco rezonuje, ale nejsi si jistá, kde začít, zkus si v klidu odpovědět na těchto pět otázek. Nech je působit. Nemusíš znát odpovědi hned.
1. Jsi ochotná ponořit se do svých vlastních traumat a bolesti, abys je nepředávala dál, i když je to nepohodlné?
- Nebo je jednodušší dělat, že Ti nic není a že to kdyžtak děti nějak zvládnou?
2. Co odkládáš na "až bude čas"?
- Je to tvoření? Práce snů? Láska? Radost ze života? Co by se stalo, kdybys to zkusila už teď? I s rizikem neúspěchu?
3. Kdybys věděla, že Ti zbývá jen rok života, začala bys žít jinak?
- Pokud ano, proč to neuděláš teď, když máš času teoreticky ještě dost? Co tě brzdí?
4. Dovoluješ si dělat chyby a být nedokonalá před očima svých dětí a dalších lidí?
- Nebo se snažíš hrát roli "dokonalé mámy", která ve skutečnosti dusí svoji pravou podstatu a učí tak svoje děti, že je láska něčím podmíněná? A že chyby jsou nepřípustné a vlastně je tak připravuješ o nápaditost, tvořivost a chuť do života...
5. Jsi ochotná převzít zodpovědnost za své štěstí?
- Místo abys čekala, že Ti ho přinesou děti, partner, peníze nebo "lepší svět"…
Život se děje teď
Smrt nebere ohledy na naši pětiletku. To je fakt, se kterým se musíme smířit. Ale život si vybíráme my. Každé ráno. Každým dechem. Každým rozhodnutím přestat čekat a začít konat.
Nenech si svůj život protéct mezi prsty ve jménu falešného pocitu, že "je ještě čas". Pro tvoje děti je nejdůležitější ne - vidět hrdinku, která by za ně zemřela, ale živou mámu, která za ně žije. Plná, opravdová, nedokonalá a přítomná.
Chceš se podívat hlouběji? Systemické konstelace jsou nástrojem, který nám pomáhá odložit masky a podívat se na to, co nás brzdí. Pokud cítíš, že je čas přestat odkládat svůj život, jsi vítán/a na mých sezeních. Ať už individuálně, nebo ve skupině.
Jukni se na aktuální termíny zde nebo mi napiš e-mail. Společně najdeme cestu, jak začít žít naplno – pro sebe i pro své blízké.
S láskou, Weronika
